Hudba a zpěv patří od pradávna k člověku. Provází jej jeho tisíciletou historií. Člověk zpíval ve chvílích radosti a štěstí, smutku i utrpení. Lidé zpívali při narození děťátka, zpívali, když se ženili a vdávali, a také, když truchlili nad smrtí blízkého.
Hudba má nejen dar naši duši potěšit, ale i naši duši léčit. Tento lék vlastníme všichni. Není podstatné, že jsme možná slýchali, že neumíme zpívat či že nemáme hudební sluch. Není podstatné, že jsme to slýchali a pak tomu i uvěřili. Podstatné je, že s tím můžeme něco dělat. Můžeme to prostě hodit za hlavu, uvolnit se a začít zpívat a hrát.
Žijeme v době, kdy nás obklobuje více hluku než zvuku, a více hudby reprodukované, než přirozené a autentické. A ticho se často stává nedostatkovým zbožím. Symbolem naší doby je spěch a stres. Stáváme se podráždění, roztěkaní, stažení. V takových chvílích se nám může stát hudba a zpěv velkým pomocníkem.
A přitom zvuky přírody, které nás obklopují, jsou pro nás zvukem nejpřirozenějším. Zaposlouchejte se do zpěvu ptáků, šustění listí v korunách stromů, zurčení potoka či křupání sněhu. Zaposlouchejte se do krajiny. A naslouchejte. Tam uslyšíte zvuky ticha, tam uslyšíte sebe sama, tam pochopíte, co znamená naslouchat.
„Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat.“ Chalíl Džibrán