Před pár dny jsem při návratu z procházky potkala naší sousedku, která na moji otázku “Jak se máte?”, spustila příběh o několik týdnů trvajících zdravotních problémech. Čelila fyzické bolesti, čelila neochotě lékařů udělat nová vyšetření, čelila narůstajícímu počtu léků a jejich vedlejším účinkům.
To vše způsobilo, že se cítila mizerně nejen fyzicky, ale i psychicky. Bohužel celá kaskáda událostí vedla k tomu, že se uzavřela do sebe a přestala se stýkat se svými dosavadními přítelkyněmi. “To máte těžký. Vy si postěžujete a druhý vám řeknou, že to nic není, to já mám ještě větší bolesti. No, jak to můžou vědět, jak moc mě to bolí?”
Už se Vám někdy stalo, že jste se svěřovali s nějakou svojí starostí, obtíží, bolestí a druhá strana zareagovala tak, že to zlehčovala? Postěžovali jste si na něco, ale odpověď přišla v podobě, že si nemáte na nic stěžovat, že se máte dobře či že jiní jsou na tom hůř? Potřebovali jste si někdy fňuknout a místo úlevy ten rozhovor spíše ještě více zabolel?
Ono fňukat a neustále si stěžovat určitě není nijak zdravé a prospěšné, ani pro samotného mluvčího ani pro druhé, kteří to musí opakovaně poslouchat. Avšak mít možnost si občas postěžovat a vylít srdce je psychicky prospěšné. Ulevuje to. A jak se říká “sdílená bolest je poloviční bolest”.
Co však úlevu nepřinese, naopak ještě více to zabolí a psychicky oslabí je to, když druhá strana Vaše sdílení jakoby odmítne. Oním odmítnutím může být již zmíněná bagatelizace nebo třeba nabízení nevyžádaných rad.
Dle mého se však v celém tom příběhu jedná o něco trochu jiného. O NASLOUCHÁNÍ. Respektive o jeho absenci.
Co je vlastně ono naslouchání? Vždyť – pokud vedou dva rozhovor, tak si asi musí naslouchat. Nebo ne? Bohužel tomu tak není.
Naše mysl je schopna vnímat své okolí a přesto se toulat kdekoliv jinde. Proto se může v rozhovoru stát, že promýšlíme nákup nebo promýšlíme co odpovíme, aniž by druhá osoba už domluvila. Naslouchání neznamená, že slyšíme, co druhý říká, ani že posloucháme, co druhý říká.
Naslouchání je plná, vědomá přítomnost ve vztahu k tomu druhému. Naslouchání je to, když naše nitro mlčí. Ano, mlčí naše ego, které má potřebu srovnávat či radit, mlčí naše ego, které má potřebu hned něco říkat, reagovat, odpovídat. Ticho v našem nitru a plná pozornost vůči mluvčímu vytváří prostor pro toho druhého. Prostor, kdy on ví, že v ten moment jste tu pro něj.
“Já jsem tak ráda, Lado, že jste mě dnes potkala a zeptala se mě, jak se mám. Vy jste taková hodná.” Ne, nejde o to, zda-li jsem či nejsem hodná. Ale naslouchala jsem.
Jak to máte Vy? Máte kolem sebe naslouchající přátele? A jste sama/sám naslouchajícím přítelem? Vydržíte naslouchat druhému, aniž byste už promýšleli, jak budete reagovat?