Jsem na hudebním festivalu (folklorním, podotýkám) a ohromně si to užívám. Baví mě to, některé písně i znám a cítím se v tom prostě jako doma. Jsem uvolněná a ještě netuším, že se ve mně uvnitř něco hýbe, něco tvoří, něco se překonfigurovává. To zjistím až doma. Až v momentě, kdy se vrátím do svého tak málo muzikantského světa a uvědomím si, že jen poslouchat cédéčka a zpívat si s interprety mi už nestačí.
V tu chvíli se začne bouřit mé vnitřní dítě, které se vzteká a křičí:
„Tohle já chci, tohle jsem vždycky chtěla!“
Cože to? Že by malé okénko do minulosti?
„Já bych chtěla zpívat,“ říká mé malé já někdy na základní škole.
„Nemáš talent, to na lidušku není,“ odpoví mi někdo z dospělých.
„Chtěla bych hrát na hudební nástroj. Nejradši na piano. Nebo na flétnu,“
řekne mé o něco starší, roztoužené já.
„Je to drahé. A stejně by tě to přestalo bavit,“ odpoví kdosi starší.
A tak se s tím smířím a hudba v mém životě prostě není.
Pak se ale ve svých 44 letech vrátím z Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou a mé vnitřní dítě křičí: „Jó, jó, jó, to chci, to budu dělat!“ Bez rozmýšlení sednu k internetu, vyhledám on-line výuku hry na flétnu a skočím do toho.
Teď jsou to dva roky. Mám za sebou čtyři laické koncerty a dokonce i dvě vystoupení dámského flétnového tria. Jsme všichni laici, děláme to prostě pro radost. Ano, děláme chyby a nehrajem vždy úplně čistě. Ale děláme to. Děláme hudbu, protože uvnitř víme, že prostě chceme.
Před pár dny jsem se opět vrátila z Horňáckých slavností. A vím, že se zase něco stalo. Už jim nezávidím, že oni dělají hudbu a já ne. Už jim nezávidím, že mají hudební talent a já ne. Protože vím, že o tom to není. Po dvou letech vím, že není třeba řešit, že jsem jako dítě nechodila do lidušky. Není třeba řešit, jestli mám nebo nemám talent. Je jen potřeba to dělat. Dělat to s radostí a láskou.
A tak — Bože, díky! — já už to dělám. Základy hry mám za sebou, umím dost skladeb a teď je prostě potřeba trénovat. Muzicírovat. Cvičit, cvičit, cvičit, hrát a dostat to pod kůži. Jasně, ti, co hrají od dětství, mají setsakra náskok. Ale to neznamená, že se nadšením a pílí nelze posunout do překvapivých úrovní — i s už staršími, ztuhlejšími prsty a opožděným startem.
A to je na tom skvělé. Že nikdy není pozdě začít dělat hudbu. Že to není o tom, jestli máme nebo nemáme talent. Že to není o věku, kdy jsme začali. Je to o radosti, nadšení a píli.
Jak to máte vy? Máte touhu zpívat nebo hrát na nástroj? Plníte si to? Nebo máte dětský nesplněný sen zastrčený někde v koutku duše? Zažili jste něco podobného?
P. S. Kdo mě znáte, víte, že moje cesta k hudbě nebyla takto skoková. Touha po hudbě se znovu probudila někdy kolem dvacítky, kdy jsem se začala věnovat alikvotnímu zpěvu, hrát na tibetské mísy, poté na rámový buben a nakonec jsem se začala věnovat terapeutické práci s hlasem. Ale u té flétny je to jiné. Je to už o notách, o hudební teorii. O tom hrát písně a skladby. Je to něco jiného než improvizace na nástroj či intuitivní zpěv.
Oboje má své vlastní způsoby, jak se dotknout duše. Protože ano, hudba se duše dotýká. A nastavuje nám zrcadlo. Ale o tom zase někdy příště.
Ahoj, Lada
P. P. S. Zajímá vás víc? Chcete k tématu něco sdílet? Chcete se dozvědět více o léčivých účincích zvuku a hudby? Přidejte se do soukromé FB skupiny Rozezni se.