Jsem na hudebním festivalu (folklorním, podotýkám) a ohromně si to užívám. Baví mě to, některé písně i znám a cítím se v tom prostě jako doma. Jsem uvolněná a ještě netuším, že se ve mně uvnitř něco hýbe, něco tvoří, něco se překonfigurovává. To zjistím až doma. Až v momentě, kdy se vrátím do svého tak málo muzikantského světa a uvědomím si, že jen poslouchat cédéčka a zpívat si s interprety mi už nestačí.
Před pár dny jsem při návratu z procházky potkala naší sousedku, která na moji otázku “Jak se máte?”, spustila příběh o několik týdnů trvajících zdravotních problémech. Čelila fyzické bolesti, čelila neochotě lékařů udělat nová vyšetření, čelila narůstajícímu počtu léků a jejich vedlejším účinkům.
Čelila však i tomu, že jí nikdo nenaslouchal.
Hudba a zpěv patří od pradávna k člověku. Provází jej jeho tisíciletou historií. Člověk zpíval ve chvílích radosti a štěstí, smutku i utrpení. Lidé zpívali při práci, při narození děťátka, když se ženili a vdávali, a také, když truchlili nad smrtí blízkého.
Protože hudba má dar nejen naši duši potěšit, ale i léčit.
V jednotlivých procedurách a programech používám hudební nástroje (zejména tibetské zpívající mísy), jejichž zvuk je frekvenčně bohatý a plný alikvótních tónů a jemných vibrací, které blahodárně působí na mysl a tělo člověka. I proto se užívají při meditaci, relaxaci či dokonce terapii a my o nich hovoříme jako o muzikorelaxačních hudebních nástrojích.
Na počátku byl údiv. Na počátku bylo až jakési zjevení. Prostě jsem cinkla do mísy a stalo se něco, co jsem do té doby nezažila.
A tibetské zpívající mísy už se mnou zůstaly a provází mě životem již více jak 20 let.